Po bezproblémovém porodu jsme s Eldou dorazily domů. Nevím, co očekával manžel, ale já očekávala dny nekonečné pohody s tím naším nejkrásnějším (ano, jako matka zcela nezaujatě říkám, že to naše miminko je nejkrásnější) a nejhodnějším miminkem.Už v porodnici se bradavky nenápadně hlásily, že takové vytížení je trochu nad jejich míru. Všude, včetně sester, se mi dostalo na mé „au“ odpovědi: „To je normální, než si bradavky zvyknou“…blíže to nikoho příliš nezajímalo…důležité bylo, že jsem stav bradavek a kojení vyplnila v tabulce. Žila jsem si tedy ve světě, kde nějaká ta bolest při kojení k tomu patřila. Nějaká ragáda tam a sem, to k tomu patří.
Z mého „au“ se ale po příchodu domů stalo „AAAUUU“. Podoba mých bradavek se brzy vybarvila do stavu strupu o velikosti pětikoruny, který svou tmavě červenou barvu obohatil o odstíny černé a bílé rozmokvané praskliny. Mno, zpětně mě mrzí, že jsem si to nevyfotila, protože těžko uvěřit. Tehdy jsem ale tu nechuťárnu považovala za příliš nechutnou pro jakékoliv zvěčnění. Stejně nechutně to vyhodnotila i Elenka a odmítla z prsů pít. Nešlo jí se přes strup chytit a v mléce byla cítit krev. Přestala jíst, snaha přiložit ji prsu skončila vždycky katastrofálně a pro obě z nás to byla pekelná chvíle. Elenka brečela tak, jak jsem ji do té doby neslyšela, já kroutila bolestí palce u nohou a brečela s ní. Shodou okolností jsme zrovna měli kontrolu u pediatričky. Kontrola vypadala tak, že kontrolní kojení a vážení…ha, to jsme teda nedaly. Lékařka po pohledku na bradavky povídala s výrazem, který pravil, že to, co spatřila, předčilo její očekávání: „Aha“. Chvíli se mě snažila přemluvit, že mám vpáčené bradavky (za zlé jí to nemám…tou dobou po nějaké bradavce nebyla ani stopa), ale já věděla, že ne. A po převážená jsme zjistili, že Elenka šla na váze dolů. Tento okamžik se pro mě stal začátkem boje o naše přirozené kojení. Po cestě domů jsme se museli stavit pro Nutrilon. Do lékárny musel dojít manžel, protože jsem byla ubulená až hanba. Donesl mi ho, dal do ruky a šel pro pečivo. Já tam stála, a četla. Na lahvi stálo v první větě popisku něco v tom smyslu, že nejlepší je pro miminko mateřské mléko. Bulila jsem ještě víc. Nedokázala jsem si ani představit, že bych svoje dítě připravila o možnost být kojené. U pediatričky nám spočítali s ohledem na váhu a věk Elenky nějaký odhad toho, kolik by měla vypít. Začala jsem mléko odstříkávat a budit Elenku po doporučených třech hodinách. Myslím, že na začátku v Elenky jednom týdnu věku nám to spočítali na 8x denně po 40ml s tím, že brzy se máme dostat na 60ml a samozřejmě dávky s tím, jak Elenka poroste, navyšovat. Dostala jsem se tak do začarovaného kruhu: Fáze 1 – odstříkat mléko pro Elenku (sakra, bylo ho málo a trvalo to dlouho….45 minut jsem pumpovala, abych měla minimální dávku). Bylo ho málo, brečela jsem. Jsem špatná matka, protože nemám dost mléka. Fáze 2 – vzbudit Elenku a pokusit se o přiložení k prsu (málo mléka, podpora laktace a cíl nenechat dítě dlouho dobu bez kontaktu s prsem). Elenka brečela, nešlo jí to, prso nechtěla. Já jsem brečela taky, protože moje dítě nechce má prsa, mé mléko. Jsem špatná matka, protože nezvládnu nakrmit své dítě. Fáze 3 – Nakrmit Elenku přes malíček injekční stříkačkou. Pospávala, nechtěla jíst. Slupnout dávku jí trvalo dlouho a já se na ní proto zlobila. Neměla jsem energii na to jí hodinu přemlouvat, aby to vypila. A brečela jsem. Brečela jsem proto, že jsem se zlobila na své nejkrásnější a nejhodnější úplně nevinné a sladké miminko. Jsem špatná matka, protože se zlobím. Fáze 4 – nastavit si budík na tři hodiny od počátku tohohle cirkusu. Brečela jsem, protože jsem zjistila, že mi už moc času na spánek, jídlo a regeneraci nezbývá. Jsem špatná matka, protože tuhle situaci nedokážu zvládnout.
Pár věcí mi v té době moc pomohlo: Po celou tu dobu s námi byl manžel. Byl tou dobou pečující, starostlivý, podporující a chápavý. Přebíral fáze krmení a já měla čas pro sebe. Staral se o jídlo pro nás, domácnost, psa…prostě o všechno, na co já neměla kapacitu. A objímal. Další důležitou osobou byla laktační poradkyně…. zkontrolovala techniku kojení, psychicky podpořila, dala rady a naději, zapůjčila elektrickou odsávačku (ta ušetřila čas i energii) a váhu.Sdílení pocitů s ostatními a zjišťování toho, že jak to prožívám, je normální. Strach, zlost, pláč, pocit neschopnosti, vyčerpání, mastné vlasy… A taky zjišťování toho, kolik nás s takovými problémy je. Měsíčková Welleda na hojení bradavek (krásně praskliny stáhla a vysušila – před kojením nutno omýt), Purelan, bylinky na omývání bradavek a kojící čaje. A v neposlední řadě důvěra ve své dítě a odvaha vymanit se z tabulek. Věřila jsem Elence, že až bude mít hlad tak se ozve. Přestali jsme budit na krmení, čekali, až se vzbudí a dávali jí, dokud pila… Hlídali jsme, aby neztrácela na váze nebo nestagnovala. Je to totiž od narození noční spavec (kéž se to nezmění – dnes spí minimálně osm hodin v kuse) a její minimum bylo k pěti hodinám. Změna daného režim na Elenky vlastní režim se vyplatila. Situace se pomalu začala obracet k lepšímu. Elenka přítomně a s chutí pila a přibírala. Lépe se chytala při přikládání. Prsa se hojila, tvorba mléka zvyšovala. Obě jsme se pomalu dostávaly i do psychické pohody. Po týdnu jsem začala na nedohojených prsou střídavě kojit a odsávat. Přibližně po deseti dnech jsme převážně kojily. Do dalších 14 dnů se absolutně dohojily i ty nejmenší trhlinky a veškerá bolest odezněla. Teď, v okamžiku, kdy to píšu, jsou Elence 4 měsíce, plně a bez problémů kojíme. Je to pro nás pro obě vzácný čas a doktorka Elenku na kontrole oslovila tlouštíku ;) Už je ve věku, kdy si prso přitáhne oběma rukama, drží a nepustí. Je to krásný. Tohle jsme zvládly.